fbpx

Nedostatek jídla, spánku, seskoky z vrtulníku do vody a výdrž v zajetí. Nejtěžším českým bojovým kurzem Komando se až do června letošního roku nepodařilo projít žádnému studentovi Univerzity obrany v Brně. Insignii absolventa v pražském Národním památníku hrdinů heydrichiády si jako první převzal student vojenské vysoké školy a útočník Cavaliers Brno Filip Vilímek. „Člověk musí být vůdčí typ. Musí umět plánovat, improvizovat, řídit lidi a organizovat je při akcích. Jinak nemá šanci uspět,“ přibližuje absolvent.

V čem se lišil kurz Komando od ostatních, které jsi absolvoval na škole?

Určitě ve fyzické náročnosti, pohodlí a délce výcviku. Téměř jsme nespali, nejedli a nebyli v kontaktu s nikým z venku po pět týdnů. Ve školních kurzech můžeš mít svoje vybavení, jídlo a mobily, ale v Komandu ne. Tam ti veškerý komfort seberou a nastolí pravidla, co musíš dodržovat. Například hned na začátku vyskládáš všechny věci, které ti zkontrolují. Prošacují spacáky i ponožky, jestli si náhodou někde neschováváš zakázaný materiál. Už v téhle chvíli tě dostávají pod psychický tlak. Řvou na tebe, že máš minutu na to, si batoh opět zabalit, což se samozřejmě nedá moc dobře zvládnout.

Co pro tebe bylo po psychické stránce nejtěžší?

Délka kurzu a přesvědčování se o tom, že tam chci opravdu být. Každý den mě napadlo, že bych nejraději skončil. Říkal jsem si, že pět týdnů tam prostě nemůžu vydržet. Ta doba mě pořád nahlodávala.  Když si například člověk uvědomí, že mu zbývají ještě čtyři týdny neustálého sekýrování a hodnocení. Sralo mě to. Několik kluků právě kvůli nedostatku motivace skončilo.

Co tě přesvědčilo, aby ses nevzdával?

Řekl jsem si, že už výcvik prostě dojedu do konce, že ho chci zvládnout. Obětoval jsem mu hodně času a energie. Už jen příprava byla náročná.  Společně s kámošem ze školy jsme v půl páté ráno před nástupy chodili běhat. Cvičili jsme na oválech, na hrazdách a posilovali s vlastní vahou. Co se týče teoretických znalostí, tak některé věci potřebné k výcviku v civilní sféře nezískáš. Doptávali jsme se tedy lidí, jestli nemají nějaké prezentace. Špatné ale je, že i když znalosti máš, dokud to nezkusíš v praxi, nic se nenaučíš. Kvůli tomu jsem například vyhořel při ladění radiostanice.

Jak vás z Komanda vyřazovali?

Každého účastníka instruktoři bodují. Musíš jet přesně podle operačních postupů. Když vynecháš nějaký krok, mínus. Když někam dojdeš, lehneš a usneš, mínus. Když se přesouváš a nehlídáš si svůj sektor, nebo místo zakleknutí polehneš, mínus. Za každé nedodržení požadavků, mínus. Ve chvíli, kdy se člověk dostane pod určitou bodovou hranici, tak ho instruktoři ukončí. Nevýhoda a jedna ze součástí psychického tlaku je, že se o vyřazení dozvíš až den před koncem výcviku. Po celou dobu nevíš, jestli tě nějaká podělaná akce nestála moc bodů a jestli má vůbec ještě cenu v kurzu pokračovat.

Kdy jsi zažil největší krizi?

Několik dní před koncem, když nás zajali nepřátelé. Před tím jsme dlouho nespali, takže i z toho důvodu bylo cvičení hodně náročné. Svázali nás, přepásali nám oči a snažili se z nás dostat nějaké informace pomocí lehčího fyzického a psychického nátlaku. Já nějaké věci třeba nevěděl. Byl jsem už hodně vyčerpaný a nedokázal jsem mozek zapnout na sto procent. Oni si ale mysleli, že si chci hrát na hrdinu, a tak pokračovali. Tehdy jsem měl největší chuť skončit. Neustálý nátlak a přístup profesionálních vyšetřovatelů od policie byl hodně nepříjemný.

Jak dlouho vás tam drželi?

Přibližně devět hodin. Alespoň tak nám to řekli instruktoři. Čas při výslechu letěl jinak. Hodinky jsme neměli, pásku přes oči ale ano, takže jsme nevnímali světlo ani tmu.

Jaké cvičení ti na výcviku přišlo nejzajímavější?

Věci, co si normálně nevyzkoušíš. Například léčka a přepad, ostré trhaviny a bojové střelby s ostrou municí. Nejvíc jsem si ale užil seskok z vrtulníku do vody. Nikdy dřív jsem v něm totiž neletěl.

Seskakovali jste i v noci?

Ne, tohle jsme cvičili jen ve dne, abychom se to naučili. V noci jsme měli jiné manévry. Třeba přesuny, úkoly ničení nepřítele a vyzvedávání mrtvé schránky, což je procedura při nedostatku munice, vody, nebo jídla.

Jak vyzvednutí funguje?

Vojáci si zažádají na velení, aby je dozásobili. Chlapi přijedou do skrytého prostoru, vyloží náklad a odjedou. My potom musíme pomocí souřadnic najít označený bod, zabezpečit ho, vzít schránku a přesunout se zpátky. V noci je ale úkol komplikovanější, co se týče organizace jednotky i orientace, která je i přes přístroje nočního vidění tak o osmdesát procent horší než ve dne. Několik hodin jsme strávili jen hledáním místa, kde nám zásoby vysadili.

Jak ses potýkal s nedostatkem jídla?

Když jsme šli ven, tak nám instruktoři dávali krabici s dvěma hlavními jídly, oplatkami, suchary, čokoládami, čajem a kávou. Z bedny si ale vezmeš jen nejdůležitější, protože do batohu se ti všechno nevejde. Kluci většinou šáhli po kávě, kterou já nepiji, a tak jsem ji s nimi směnoval za čokolády, které jsem si pak nacpal do vesty. To se mi vyplatilo třeba ve chvílích, kdy nás nastřelil nepřítel a my museli odhodit velké bágly s jídlem a dál ustupovat jen s těmi malými. Jeden den jsem pak třeba žil jen z tyčinky a čokoládičky. Při té fyzické námaze nic moc. První den hladu byl asi nejhorší. Potom už si člověk zvykl.

A co se týče spánku?

Nespali jsme třeba tři dny v kuse. Provedli jsme akci, přesunuli se, potom další akci, přesunuli se a takhle pořád dokola.

Trestali vás instruktoři nějakým způsobem?

Odměňovali, tresty se nepoužívají. (smích) Například při každém opuštění základny, jsme s sebou museli tahat veškerou munici. Ale my jí měli fakt hodně, a protože každý kilo na zádech navíc se počítá, rozhodli jsme se s klukama schovat ji do skříněk. Bohužel udělali instruktoři šťáru, a tak nám potom přiložili dvanáct beden munice navíc, které jsme museli tahat s sebou. Jeden kluk ale dopadl hůř než my. Ztratil laserový zaměřovač na zbraně, který stojí asi osmdesát tisíc korun, a tak mu instruktoři přiložili do baťohu protitankovou minu o dvanácti kilech, což člověka odrovná. Mina se navíc do batohu pořádně nevešla a také se s ní hodně blbě manipulovalo při různých cvičeních.

Co pro tebe bylo fyzicky nejnáročnější?

Když jsme s klukama museli při přesunech nosit tu extra munici navíc. Už tak na sobě člověk nesl desítky kilo. Měl zbraň, přilbu, batoh a vestu. Dvanáct kilo navíc je při několikakilometrových přesunech hodně znát. Lidi pak spíš připomínali zombíky. Sklopená hlava, sklopená zbraň a šli.

Kdy jsi na sebe byl nejvíc pyšný?

V Praze při prohlídce krypty a předávání vyznamenání. Člověku konečně došlo, že kurz zvládl a že je vážně rád, že ho má. Byl to moc krásný pocit.

Jak vypadal poslední den?

Celý kurz má určitý scénář. Na konci jsme zajali generála, a tak nepřítele zbavili velení. Potom jsme doběhli na základnu, kde hořely pochodně a instruktoři nám oznámili, že jsme Komando úspěšně ukončili. Z člověka konečně všechno spadlo. Byla to hodně emotivní chvíle, skvělý pocit. Poprvé po dlouhé době jsme se také mohli pořádně najíst. Instruktoři nám přichystali guláš, větrníky a podobně. Hodně lidí se přecpalo, ale jak už měli smrsknuté žaludky, tak většina z nich šla zvracet. Mně bylo také špatně, ale pořád jsem na tom byl trochu lépe než oni. (smích)

Jaké vlastnosti musí člověk mít, když chce kurz absolvovat?

Určitě musí být vůdčí typ. Musí umět plánovat, improvizovat, řídit lidi a organizovat je při akcích. Komando se zaměřuje na velitele malých jednotek. Pokud si voják nedokáže zorganizovat četu, tak výcvik nezvládne.

Proč ses výcviku zúčastnil?

Kvůli nastartování kariéry. Po škole chci jít k výsadkářům do Chrudimi, kde po velitelích požadují absolvování kurzu. Navíc tím, že na Univerzitě obrany ještě nikdo kromě mě výcvik nezvládl, bude to pro mě velká výhoda při výběru míst na jednotlivé útvary.

Co pro tebe znamená slovo služba?

Povinnost a dobrovolnost. Člověk šel do armády dobrovolně, ale nese to s sebou nějaké povinnosti. Služba ho může omezovat, ale i naopak. Když člověka baví, tak je to šílené plus.

Klára Stráská